příběh první - Historie zpracování lnu v Horním Starém Městě

Horní Staré Město

Horní Staré Město bylo do roku 1850 typickou podkrkonošskou zemědělskou obcí, kde hrálo ekonomický prim zejména zemědělství. Jedinými průmyslovými provozy ve vsi byly 2 vodní mlýny, lámačka lnu, pila a obecní kovárna. Jednalo se však pouze o malé provozy, které zaměstnávaly pouze malý počet lidí. Již před Velkou průmyslovou revolucí však tato obec měla poměrně dobré předpoklady stát se jednou z nejdůležitějších oblastí ve zpracování lnu v celých Čechách a později dokonce v celé Rakousko-Uherské monarchii. Vedle prvořadého zemědělství bylo běžné, že si obyvatelstvo dále přivydělávalo ve svých staveních řemeslnými činnostmi, zejména tkaním vlastnoručně vypěstovaného lnu. Díky tomu mohli později, již jako dělníci uplatnit své schopnosti a dovednosti v nově vzniklých průmyslových továrnách.

Zejména pěstování lnu se v klimatických podmínkách Horního Starého Města ekonomicky vyplácelo, protože zde k němu byly, na rozdíl od jiných zemědělských komodit vhodné klimatické podmínky s velkým množstvím srážek, drsným klimatem a půdou s nevelkým množstvím živin. Díky všem těmto předpokladům se vesnickému obyvatelstvu naskytla dobrá příležitost ke zlepšení své životní úrovně. Domácí tkaní lnu na kolovrátcích, nebo tkalcovských stavech se dokonce stalo hlavní a často též jedinou možností obživy pro celé rodiny v dlouhých zimních měsících.

Tradice pěstování a zpracovávání lnu se promítla do života celé obce a do roku 1850 v podstatě spoluvytvářela veškerý společenský život, zvyky a obyčeje tehdejšího obyvatelstva. V přelomovém roce 1850 se zcela změnil hospodářský život celých severovýchodních Čech a s tím i celé údolí řeky Úpy, Horní Staré Město nevyjímaje.

Impulzem pro stavbu nových továren byla krize plátenictví, která se plně projevila na přelomu 18. a 19. století. Situace se začala radikálně zhoršovat, zejména díky Napoleonským válkám. Francií organizovaná kontinentální blokáda Anglie, která měla znemožnit dovoz anglického zboží na evropské kontinentální trhy, způsobila ztrátu zámořských trhů. Ani po ukončení napoleonských válek v roce 1815 se situace v českém plátenictví nezměnila, neboť byly naše trhy pro změnu zaplaveny kvalitním, již strojově vyráběným anglickým, irským a pruským plátnem. Dovážené plátno bylo sice dražší, ale mezi tkalci bylo pro svoji stejnoměrnost a dobrý vzhled velice oblíbené. Největší problémy působila dovážená produkce zejména v horských a podhorských oblastech Krkonoš, údolí řeky Úpy nevyjímaje, neboť bylo zdejší obyvatelstvo závislé na zpracovávání lnu, jako na své hlavní obživě.

Aby přadláci prodali svoji produkci, o kterou byl stále menší zájem, museli neustále snižovat cenu svého zboží. Ta časem klesla tak nízko, že se přestala ekonomicky vyplácet. Řešením této situace mělo být zřizování škol, kde se měla zejména mládež učit novému způsobu rosení a ručního předení lnu podle vestfálského mistra Wiesenbrocka. Toto řešení se však ukázalo jako neefektivní, neboť poptávka trhu jasně patřila strojové lněné přízi z mechanických přádelen.

Jediným možným řešením krize plátenictví z přelomu 18. a 19. století bylo nakonec zbudování konkurenceschopných moderních průmyslových závodů na zpracování lnu. Mezi jejich první zakladatele patřil Johann Faltis, který se v roce 1796 narodil ve Vlčkovicích u Žirče. Ten nechal v roce 1835 dovézt v Anglii nakoupené stroje a v Pottendorfu v Dolních Rakousích vystavěl dílnu k výrobě a konstrukci vlastních strojů na předení lnu. Po návratu do Čech v roce 1836 založil v Mladých Bukách, na místě bývalé mandlu a mlýna první mechanickou přádelnu lnu v Čechách, kterou již vybavil stroji vlastní konstrukce. Přádelní stroje byly poháněny vodní silou řeky Úpy. Tím se rok 1836 stal důležitým zlomem v historii domácího zpracování lnu a Mladé Buky se staly výchozím bodem pro další industrializaci Východních Krkonoš.