Ihned po rozdělení obou továren byla i ve firmě Josefa Etricha synové, Horní Staré Město největší pozornost věnována další expanzi. Zde však měla Etrichova přádelna díky svému ne zcela vhodnému umístění daleko horší předpoklady pro její další rozšíření v samotném Horním Starém Městě, neboť již v době, kdy oba továrníci Kluge a Etrich ještě podnikali společně, narazili na neochotu majitelů okolních pozemků na jejich prodej.
Majitelům tzv. „dolní přádelny“ proto nezbylo nic jiného, než se pokusit najít jiné vhodné továrny, které se nacházely v ostatních částech země. Jistě to nebylo vzhledem k tehdejším dopravním a komunikačním možnostem zcela ideální, ale jiná možnost nepřicházela v úvahu. I přes všechny tyto počáteční nevýhody se firma v následujících letech úspěšně rozrůstala.
Vůbec první příležitostí pro další rozvoj firmy se naskytl v roce 1867, když Jan a Ignác Etrichové společně s dalším bratem Josefem, který podnikal v Jaroměři, zakoupili ve druhé polovině šedesátých let mechanickou přádelnu bavlny ve Velké Vsi u Broumova. Ta byla založena v roce 1861 a do té doby patřila jejich bratranci Františkovi Nowotnému.
Firma Františka Nowotného měla pravděpodobně nadále problémy s odbytem své produkce, proto byla bratrům Etrichům v roce 1873 nabídnuta k prodeji další továrna. Tentokrát se jednalo o mechanickou tkalcovnu bavlny, která se nacházela přímo v samotném Broumově. Ihned po koupi následovalo její podstatné rozšíření a modernizace. Po dokončení stavebních prací vzrostl počet zaměstnanců na 500 osob.
V roce 1874 pokračoval další růst firmy koupí bývalé Abelesovy mechanické přádelny bavlny v Malé Skalici, která byla dále vedena pod názvem firmy Bratří Etrichové.
Koupí tkalcovny bavlny v Broumově se v podstatě vyřešil odbyt firemní přádelny ve Velké Vsi, která je v podstatě předměstím samotného města. Obě dvě továrny nebyly od sebe díky tomu příliš vzdáleny, což umožňovalo bezproblémovou spolupráci mezi oběma podniky. Díky tomu si byla firma schopna sama zpracovat surovou bavlnu na přízi, ze které se později v broumovské tkalcovně utkaly konečné výrobky. S těmi se již obchodovalo na trzích.
Zde se však na rozdíl od firmy Kluge ukázala absence efektivní personální politiky. Dělníci zde neměli jakékoliv pracovní výhody a práce v této továrně byla navíc považována za jednu z nejtěžších v celém okolí. Když se navíc majitelé pokusili v zájmu úspory finančních prostředků snížit dělníkům mzdy, vypukla 13. listopadu 1876 stávka, která tomu měla zabránit. Dělníci však nakonec nebyli úspěšní.
Další růst firmy bratři Etrichové plánovali zejména v Malé Skalici, proto byly v roce 1882 prodány oba podniky na Broumovsku. Za získané finanční prostředky byla skalická přádelna rozšířena na 24 000 kusů vřeten.
Expanze se netýkala pouze bavlnářství, ale i lnářství. V roce 1871 byla bratry Etrichovými zakoupena vyhořelá přádelna lnu firmy Josefa Kocha synové v blízkých Mladých Bukách. Přádelna lnu byla toho času v rukách pobočky Úvěrního ústavu. Přádelna, která měla 9000 kusů vřeten, byla založena roku 1865, ale v důsledku těžké krize lnářství na světových trzích byla ještě toho samého roku uzavřena.
Z důvodu té samé krize bylo dále nuceno mnoho zpracovatelů v monarchii, kteří působili v oblasti textilního průmyslu přejít ke zpracování juty. Ta se používala jako náhražka nedostatkového konopí. Firma Josefa Etricha z Jaroměře se dokonce stala první, která se k takovémuto kroku již v roce 1882 odhodlala. Z juty se nejdříve vyrobila příze, která byla o něco hrubší, než ta, která vznikala produkcí z bavlny. Takováto hrubá příze se nejlépe hodila k výrobě lan a provazů. Juta byla jako materiál daleko levnější, než všechny ostatní, proto již brzy vytlačila konopné pytle, které se do té doby používaly zejména v průmyslových podnicích, jako v cukrovarech a dále pak v podnicích chemického průmyslu. Jutové pytle se také díky svým dobrým vlastnostem začaly využívat pro skladování cementu, což jistě díky velikému stavebnímu boomu, který nastal po průmyslové revoluci, přineslo firmě veliký počet zakázek, čemuž nasvědčuje i to, že již v roce 1887 bylo v přádelně v Jaroměři v provozu 4680 kusů lnářských a 2326 jutařských vřeten. Juta se zde také ihned tkala na plátno. K tomu sloužilo 133 stavů na její zpracování. Pro zajímavost si ještě uveďme, že předtím se cement skladoval v ocelových sudech, se kterými se daleko obtížněji manipulovalo, a byly hůře skladovatelné.
Poptávka po jutových výrobcích vzrostla na takovou míru, že ji již jaroměřská přádelna nedokázala uspokojit. Firma Josefa Etricha, Horní Staré Město proto využila volnou kapacitu ve svém závodu v Mladých Bukách, která již v roce 1887 měla ve výbavě 2516 kusů vřeten a 96 stavů. Kvůli dobrým odbytovým možnostem se i zde postupně navýšil jejich počet, který se téměř zdvojnásobil. V roce 1898 tak již měla tato přádelna v provozu 3120 kusů vřeten a 198 stavů.
Přádelna v Mladých Bukách se po tomto rozšíření, po kterém již zpracovávala len i jutu najednou ukázala být jako ne příliš vhodnou, protože byla na hranicích svých kapacitních možností. Firma se proto rozhodla postavit další nový podnik pro zpracování lnu, po jehož dokončení mělo být v Mladých Bukách ukončeno jeho zpracovávání a celý provoz měl být přesunut do zcela nových prostor.
Nejvhodnějším místem pro výstavbu se ukázal být Adamov u Bohuslavic, kde byla po zakoupení patřičných pozemků moderní přádelna v roce 1895 postavena. Nová tovární budova se již zcela odlišovala od těch, které byly stavěny v dřívějších obdobích. Dříve realizované tovární objekty byly zpravidla vícepatrové. To si však vyžádalo daleko vyšší náklady na jejich stavbu, ale také bylo nutné počítat s problematičtějším zásobováním přádelních strojů (tento problém později částečně nahradily nákladní výtahy, jejichž pořizovací cena však byla jistě dosti vysoká) které dovážely potřebné suroviny ke zpracování do jednotlivých pater), dále bylo nutné počítat s většími náklady na osvětlení, neboť denní světlo, které do sálů továren pronikalo, nebylo pro práci dělníků dostatečné. Nové přádelny proto byly stavěny jako přízemní. Osvětlení se u nich přes den zajišťovalo zejména světlíky ve stropech. Jedinou nevýhodou takového typu industriálních budov bylo, že pořizovatel musel mít k dispozici dostatečně rozlehlou stavební parcelu. Celá stavba byla opět navržena technicky nadaným Ignácem Etrichem a na tu dobu se pyšnila technickým unikátem, neboť zde byla přiváděna voda k turbínám pomocí tunelu vyraženého ve skále. V této nové přádelně pracoval jako obchodní ředitel podniku Jan Etrich. Vybavena byla dle původních plánů stroji z ukončeného provozu v Mladých Bukách.
Po ukončení výstavby přádelny lnu v Bohuslavicích, měla firma Josefa Etricha synové, Horní Staré Město v provozu celkem 14 468 kusů lnářských vřeten. Počet zaměstnanců byl dle archivu společnosti Texlen následující:
• přádelna lnu v Horním Starém Městě zaměstnávala 599 dělníků
• přádelna lnu v Bohuslavicích zaměstnávala 200 dělníků
• přádelna juty v Mladých Bukách zaměstnávala 575 dělníků
Již v době výstavby nové bohuslavické přádelny byli oba bratři Etrichové rozhodnuti, že budou dále podnikat každý samostatně. Důvodem k tomu bylo jistě i to, že každý z bratrů měl dosti početné potomstvo. Pokud by se firma dělila mezi všechny dědice na jednotlivé malé podíly, existovalo zde reálné nebezpečí, že by se dědicové mohli navzájem rozhádat, tak jako to známe z příkladu rodiny Faltisů z Trutnova. Dalším důvodem bylo i to, že se každý z bratrů chtěl dále specializovat na rozdílnou produkci zboží. V roce 1900, po 35 letech tak skončilo společné podnikání rodiny Etrichů.
Oba bratři si vzájemné dohodě svůj společný majetek rozdělili takto:
• Jan Etrich dostal přádelnu, tkalcovnu a niťárnu v Mladých Bukách a dále pak firmu na šití pytlů v Trutnově
• Ignác Etrich dostal „dolní přádelnu lnu“ v Horním Starém Městě, dále pak přádelnu v Bohuslavicích a nakonec podnik na úpravu lnu v Německém Brodě
Při srovnání jednotlivých podílů by mohl čitatel lehce nabýt dojmu, že podíl, který získal Ignác Etrich, byl daleko větší, a tudíž také hodnotnější. Tento stav byl však způsoben předchozími obchodními dohodami. Již dříve se totiž oba bratři dohodli na tom, že podíl Jana Etricha na přádelně lnu v Malé Skalici převezme Ignác Etrich, společně se svým jaroměřským bratrem Josefem.
Po rozdělení obou bratrů došlo ke vzniku dvou nových firem. Každá z nich se přitom dle domluvy specializovala na jiný druh výroby tak, aby si navzájem nekonkurovali. Nová firma Ignáce Etricha pokračovala ve lnářské výrobě, ve které se angažovala již od svého založení, zatímco firma Jana Etricha se věnovala stále se rozvíjející jutařské výrobě.
V roce 1912 prodala firma Ignác Etrich svoji továrnu na úpravu lnu v Železném Brodě. Po dokončení této obchodní transakce jí ve vlastnictví zůstaly pouze podniky v Horním Starém Městě a Bohuslavicích.
etržby: Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku.
Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.