příběh šestý - První světová válka a její dopady

První světová válka a její dopady

Vypuknutím první světové války všem podnikatelům v údolí řeky Úpy vznikly zcela nové problémy, se kterými se dříve nemuseli potýkat. Veliká změna nastala v oblasti odbytu a s tím spojených zakázek, které až do vypuknutí války přicházely v drtivé většině od soukromých subjektů, hlavně pak obchodníků, kteří s výrobky dále obchodovali na evropských, ale i zámořských trzích. Vypuknutím války se prakticky vše změnilo, neboť se rázem největším odběratelem stal stát, potažmo armáda, která potřebovala pro své mobilizované vojsko nejrůznější vybavení pro pobyt na frontě. Velikou výhodu a v podstatě i jistotu na přežití proto měly všechny společnosti, které byly označeny jako válečně důležité podniky. Jednak měly do určité míry jistotu odbytu, který obstarávala armáda, a dále měly tyto podniky přednostní právo na zásobování, což bylo v době války, kdy panovala situace všeobecného nedostatku surovin velice důležité.

Dalším následkem války bylo nastolení nového nařízení, týkající se nucené organizace pro hospodaření se lněnou přízí. Tato nová organizace nesla název Prodejní kancelář spojených přádelen lnu a jejím ředitelem se stal ředitel trutnovské firmy Jana Faltise dědicové Alexander Vidéky. Ing. František Kluge byl zejména díky svému vysokému vlivu jmenován jedním ze zástupců. Tato organizace brzy ukázala, že přináší továrníkům více výhod, než nevýhod, proto chtěli organizaci udržet i po skončení války.

Firma rodiny Kluge měla zpočátku velikou výhodu, která spočívala zejména ve veliké kapacitě jejich skladů. Kapacita surovin pro výrobu byla dokonce tak vysoká, že první dva roky války mohla čerpat pouze ze svých vlastních zásob. První dva roky bylo ještě možné nakoupit menší objemy surového lnu, ale bez dostatečných zásob by toto množství v žádném případě nemohlo stačit na to, aby byl udržen stejný objem výroby, jako před válkou.

Přádelna v Horním Starém Městě měla i další štěstí, které jí zaručovalo dostatečný objem zakázek, neboť byla taktéž označena za válečně důležitý podnik. Vyráběla totiž lněnou přízi k výrobě lněného plátna. To se používalo pro potahování trupů při výrobě letadel. Z tohoto důvodu měla přádelna v Horním Starém Městě oproti jiným přádelnám v údolí řeky Úpy velikou výhodu, neboť byla přednostně zásobována surovým lnem. Ten se dovážel z okupované Belgie, jejíž obsazování německou armádou začalo, i přes její neutralitu již 4. srpna 1914. Armáda se nakonec stala hlavním odběratelem i pro přádelnu v Heřmanových Sejfech.

Ing. František Kluge se nechtěl spoléhat pouze na výhodu přednostního zásobování, proto se s podnikavostí jemu vlastní rozhodl najít další cesty, jak si zásoby surového lnu opatřit. V roce 1915 se pokoušel obstarat pro svoji firmu a některé další přádelny v Rakouské monarchii chybějící suroviny nákupem ruského lnu, odkud ho před vypuknutím války běžně obstarával. To však nebylo jednoduché, neboť Rusko bylo jedním z nepřátelských států, proti nimž byla válka vedena. Řešením se stal nákup přes zprostředkovatele, v tomto případě přes Švédské království, které bylo neutrálním státem. Ing. Kluge musel několikrát do Švédska jet, aby mohl celou transakci ujednat se švédskými obchodníky, kteří len z Ruska dováželi. S podporou od ostatních továrníků nemohl Kluge příliš počítat, neboť většina továrníků nevěřila, že je takováto možnost vůbec reálná. Nakonec se však Ing. Klugemu podařilo získat přes 10 000 tun surového lnu. Zejména díky tomu mohla firma bez problémů vyrábět až do doby, kdy rakousko – uherské armády obsadily při svém tažení na východ východní část Polska a Litvu, odkup poté firma dovezla další zásoby lnu.

Stejně jako ostatní továrníci však měla rodina Klugů veliký problém s odchodem kvalifikované mužské síly na frontu. I přes ztrátu kvalifikovaných pracovníků byla udržena stále stejná míra výroby až do roku 1915, tzn. celý jeden rok války. Odvody se nakonec nevyhnuly ani vlivné Klugeho rodině, když bylo několik rodinných příslušníků povoláno do armády. Sám Ing. František Kluge byl jako specialista podřízen 13. oddělení ministerstva války ve Vídni a zůstal proto na svém místě ve vedení přádelny v době konání války. Mužskou práci začaly poté postupně nahrazovat ženy.

S prodlužující se válkou však začaly vznikat stále větší problémy, které se firmě dařilo s většími, nebo menšími úspěchy zvládat. Nedostatek elektrické energie v jemné přádelně byl například vyřešen tak, že byl nahrazen elektrickou energií vyrobenou vodními turbínami, takže se v tomto oddělení přádelny dalo pracovat na dvě směny.

Podobný scénář nedostatku elektrické energie z důvodu nedostatku uhlí se odehrával i v přádelně v Heřmanových Sejfech, kde se opět jako nejlepší alternativou ukázalo být použití vodních turbín. Na soutoku dvou nevelkých potoků nedaleko bělidla byla za veliké peníze postavena vodní elektrárna. Ta nebyla navíc kvůli neustále kolísajícímu stavu vody rentabilní. Parní zařízení bylo po napojení na elektrickou síť společnosti AEG zcela zrušeno. Nedostatek uhlí byl způsoben zejména tím, že absolutní přednost při zásobování měl válečný průmysl, zejména zbrojní továrny.

Válka se dotkla i běžného provozu v Klugeho dětském domově, který fungoval pro děti zaměstnanců. Ten byl totiž částečně upraven na lazaret pro raněné vojáky. O dvacet raněných vojáků se zde staral trutnovský doktor Dr. Baudisch a dále se firma podílela na válce i finančně, když se rozhodla poskytovat válečné půjčky.

Na samotném konci války – v roce 1918 se projevil citelný nedostatek uhlí. Následkem toho se na celém Trutnovsku spojilo několik firem, zejména lnářských a založili konsorcium, které zakoupilo od stavitele Palmeho důl Kateřina v Radvanicích. Podnikatelé tím jistě sledovali dva hlavní cíle:

• zajistit dostatečné zásobování svých podniků uhlím

• výhodně uložit a zhodnotit zisky z výroby pro válečné účely

Nakonec se však ukázalo, že se očekávání ve zhodnocení zisků nepodařilo naplnit, neboť byl důl přes veliké investice nerentabilní a byl v roce 1942 prodán Západočeskému báňskému akciovému spolku ve Zbůchu u Plzně za 310 000 Říšských marek.