Samostatná Československá republika byla slavnostně vyhlášena 28. října 1918. Tato událost však rozhodně nevyvolávala pouze kladné emoce. Zejména v příhraničních oblastech, osídlených převážně německy mluvícím obyvatelstvem, které neslo zřízení nového státu dosti odmítavě. Počáteční snahy o osamostatnění pohraničních území a jejich případnému přičlenění k Německu byly rázně ukončeny obsazením pohraničních území vznikajícím československým vojskem.
Vznik nového státu nesli velice nelibě i továrníci v údolí řeky Úpy. Bylo k tomu několik důvodů. Pomineme – li důvody národnostní, musíme si uvědomit, že drtivá většina firem měla svá odbytiště po celém území Rakousko – Uherské monarchie. Rázem však byly tyto tradiční odběratelské vztahy přerušeny novou hranicí nově vzniklého Československa, tudíž se kvůli různým tržním regulacím, zejména pak clům zmenšily možnosti exportu.
Dalším problémem pro vývozce byla ztráta svých tradičních trhů v Belgii a Irsku, které za dobu čtyř let, po které válka trvala, stačili ve velké míře ovládnout tamní textilní podnikatelé. Rodina Klugů a mnozí další byli proto nuceni hledat nové odbytové možnosti pro své výrobky.
Velikou ranou pro rodinu Klugů bylo i to, že v období války štědře poskytovala své volné finanční prostředky na válečné půjčky Rakousko – Uherska. Po jeho rozpadu, však o tyto finance zcela přišla, protože je již nebylo najednou po kom vymáhat.
Měnová politika mladého Československa, prováděná ministerstvem financí pod vedením Aloise Rašína měla zejména osamostatnit peněžní oběh, zlikvidovat inflační peníze, které vznikly za první světové války a vytvořit novou československou měnu. Měnová reforma byla provedena od února do března 1919.
To mělo pro podnikatele v údolí řeky Úpy další nepříjemné dopady. Rodinu Klugů tato měnová reforma postihla dosti těžce, protože měla tradičně veliké zásoby příze, nití a lněného zboží, jehož cena však díky nucenému převodu na koruny klesla téměř na polovinu své původní hodnoty. To mělo za následek, že se firma těžce zadlužila u bank, což se stalo prakticky poprvé od svého založení. Od těchto dluhů se později jen zvolna oprošťovala.
Se vznikem republiky jsou spojena také dvě úmrtí, po nichž následovalo konečné předání vedení firmy další mladé generaci rodiny Klugů – v roce 1920 zemřel František Kluge starší a v roce 1922 zemřel hierarchicky nejvýše postavený rodinný příslušník tzv. třetí generace rodiny – Jan Adam Kluge. Po smrti obou pánů byli za společníky přijati další rodinní členové – Jan Kluge mladší a Fritz Kluge. Nové mladé vedení podniku nemělo nároky na další velkou expanzi. Prozatím bylo jeho cílem udržení výroby na stejné výši, jako před první světovou válkou.
Další expanze firmy probíhala až od roku 1927, kdy vstoupila jako podílník do firmy Roha ve Vrchlabí, která se specializovala na tisk na lněné a bavlněné zboží. Výše podílu firmy J. A. Kluge byla 40 000 Kč a díky němu se firma stala hlavním společníkem firmy. Firma byla převzata za tak malou částku proto, že se ke koupi současně vázal nemalý dluh ve výši 400 000 Kč. Financování provozu bylo posléze ujednáno s Ústřední bankou v Praze formou úvěru.
Perspektiva v další expanzi se naskytla ve výrobě lněných nití, které šly velice dobře na odbyt. Měla-li však mít firma v tomto oboru naději na úspěch, neměla jinou možnost, než proniknout na německé trhy. Kvůli vysokým clům však bylo naprosto nemožné, aby firma nitě vyráběla v některé z jejich továren v Československu a dále exportovala za naše hranice. Byl proto zvolen jiný postup, který byl vymyšlen poté, co v německém Gross Schwednitz za hospodářské krize padla jedna z největších německých továren na výrobu lněných nití. Tato firma patřila rodině Duncanů, která taktéž podnikala v údolí řeky Úpy. Akcie této firmy byly nejdříve odkoupeny konkurenční firmou Gruschwitz z Neusalze nad Odrou, ale posléze byly nabídnuty k odkoupení firmě J. A. Kluge. Součástí nabídky bylo zajištění odbytu výrobků v Německu. Podmínkou pro tento obchod bylo, že firma zajistí dostatečný počet strojů, kapitálu a příze z vlastních přádelen, které byl v Německu veliký nedostatek. Skladovací prostory nabídla firma Lipfert.
Dalšímu rozmachu firmy v Německu zabránilo nacistické hospodářství, které ve značné míře omezovalo dovoz surovin z Československa, což prakticky ochromilo export. To způsobilo veliké problémy v zásobování sesterské firmy Lipfert. Nakonec se ukázalo jako ekonomicky nejlepším řešením zakoupení moderních přádelních strojů v Anglii a hned vedle niťárny v Drážďanech byla zřízena malá přádelna lnu. Přádelna zde měla na rozdíl od Horního Starého Města veliké problémy v zajištění dostatečného počtu pracovníků, proto byla nakonec v roce 1938 zrušena a její stroje byly odvezeny do firemní přádelny v Temném Dole. Tím byl navýšen počet vřeten na 6500 kusů.
V roce 1929 se jasně ukázalo, že pokud chce firma držet krok s konkurencí, musí ve stále větší míře investovat do nových technologií. Podnětem k veliké modernizaci přádelny byla havárie starého parního stroje z roku 1895, do jehož oprav nebylo dlouhá léta nic investováno. Nejdříve byl poškozený parní stroj nahrazen novým, který firma získala ze zaniklé textilní továrny na Liberecku. Po třech letech došlo k dalším velikým přestavbám, při kterých byla postavena nová budova kotelny, strojovny a také nový tovární komín. Dále byly neustále vynakládány veliké investice do strojového parku přádelny a tkalcovny. Po dokončení modernizace v Horním Starém Městě bylo přikročeno k přestavbě přádelny také v Heřmanových Sejfech. V této přádelně se za první světové války vyráběly zakázky pro armádu. Po ukončení války si firma musela hledat nové trhy, které se nakonec podařilo nalézt v Severní Americe, a později také v Jižní Americe, kde byla největším trhem Brazílie.
Firma úspěšně pokračovala také ve vývozu svých výrobků také do bývalé Jugoslávie, Maďarska, takže můžeme říci, že se firmě za první republiky až do vypuknutí hospodářské krize dařilo uspokojivě.
etržby: Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku.
Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.