příběh desátý - Ignác Etrich

Ignác Etrich

Ignác Etrich je zcela jistě stal nejvýznamnější osobou rodiny Etrichů. V kronice Horního Starého Města se o něm píše doslova jako o nejznámějším technikovi, konstruktérovi, podnikateli dynastie Etrich, ale také jako o posledním majiteli přádelny v Horním Starém Městě předtím, než byla po druhé světové válce zestátněna. Jako syn Ignáce Etricha staršího se narodil 25. 12. 1879 v Horním Starém Městě. Později se mladému Etrichovi začalo říkat Igo. To proto, aby se otec a syn kvůli svým stejným jménům odlišili. Igo Etrich nejdříve vystudoval vyšší reálku v Trutnově, na které v roce 1898 úspěšně odmaturoval. Při studiích v Trutnově se plně projevilo jeho technické nadání, které zdědil po svém otci. Díky svým skvělým studijním výsledkům mohl pokračovat ve studiu na Vysoké obchodní škole v Lipsku, kde absolvoval tři semestry. Předtím ale ještě dobrovolně nastoupil na roční vojenský výcvik k dragounskému pluku v Brandýse (Brandeis-Dragonen).

Již v roce 1903 zřídil společně se svým otcem ve Wysotchansku u Witebska v Rusku rozsáhlou přádelnu lnu, ve které našlo zaměstnání přes 2000 tamních obyvatel. Tamní přádelně se velice dobře dařilo, proto byla neustále rozšiřována. V souvislosti s pozdějším komunistickým převratem za první světové války firma přišla o neuvěřitelných 5 milionů zlatých Marek. Bratr Igo Etricha Pavel, který v tomto podniku od roku 1908 pracoval jako ředitel, byl dokonce odvlečen na Sibiř, odkud se mu v roce 1918 podařilo s celou rodinou přes Švédsko uprchnout. Pobyt na Sibiři se však zcela logicky na zdraví Pavla Klugeho dramaticky podepsal. Pavel Etrich zemřel již v roce 1920.

Igo Etrich již od mládí se svým otcem navrhoval technická vylepšení do svých podniků. Vzniklo tak mnoho nových strojů na zpracování lnu a juty, které neustále ulehčovaly práce dělnictvu, ale také umožňovaly zvyšovat produkci přádelen.

Mnoho jeho vynálezů bylo již před první světovou válkou chráněno celou řadou patentů v mnoha, nejen evropských zemích. Mezi země, ve kterých byly patenty Ignáce Etricha zapsány, si můžeme uvést například Belgii, Itálii, Rusko, Německo, Francii, Švýcarsko a ze zámořských zemí Spojené státy americké.

Mezi další nápady mladého Ignáce Etricha bylo také například postavení přehradní nádrže v údolí řeky Úpy, která měla zabránit častým jarním povodním.

Největšího věhlasu se mu však nakonec dostalo za své vynálezy v oboru letectví. První pokusy podnikal ještě se svým otcem mezi lety 1889 – 1900 přímo v továrně v Horním Starém Městě, kde byla k tomuto účelu zřízena vlastní dílna. Nejdůležitějším pomocníkem při konstrukci letadel se nakonec stal Franz Xaver Wels a později žacléřský rodák, mechanik a pozdější pilot Etrichových letadel Karl Illner. Zcela bez nadsázky můžeme Ignáce Etricha a Karla Illnera zařadit mezi první průkopníky letectví v Čechách, kteří létali s letadly, jejichž konstrukce byla těžší než vzduch. Vůbec první vzlet se Ignáci Etrichovi podařil již v roce 1906 na zkušební ploše v Nových Dvorech (Neuhof) nedaleko Horního Starého Města s bezmotorovým letounem. Tomuto prvnímu vzletu, při kterém se mu podařilo překonat vzdálenost 300 metrů, a bez problémů přistát přihlížel veliký dav diváků. Na celou akci totiž továrník dopředu upozornil plakáty, které byly vyvěšeny po celém okolí, a které zvaly na „senzaci největšího významu v celém Rakousku“.

Igo Etrich díky pochopení svého otce, který vývoj letadel finančně zajišťoval, se více jak 4 roky dále věnoval pouze dalším vylepšením svých letounů. Zcela nový letoun, který byl 12 metrů dlouhý, byl postaven v zimě mezi léty 1909-1910. Inspirací pro jeho tvar se stali ptáci. Tento letoun byl později lidově i oficiálně nazýván Taube – Holubice. Po dalších vylepšeních se Holubice účastnila mnoha leteckých přehlídek. Největší cti se Igo Etrichovi dostalo 18. 9. 1910, kdy byla Holubice na letišti Wiener – Neustadt předvedena císaři Františku Josefovi I. a dalším 50 000 diváků. Po předvedení letounu císař Etrichovi vyjádřil veliké uznání.

Později byly další letecké pokusy přesunuty zcela do Vídně, kde k nim byly vhodnější podmínky.

I v oboru letectví nakonec Ignác Etrich získal mnoho patentů. Nejvíce se do historie letectví zapsal již zmíněný jednoplošník s označením Taube (Holubice), na které byla později založena továrna v nedaleké slezské Libavě (dnes město Lubawka v Polsku). Ta se později přestěhovala do Brandenburgu u Berlína. Etrichovy stroje byly v době první světové války plně využity pro válečné potřeby armád Rakousko – Uherska i Německa. Po konci první světové války se již dle dobové literatury nemohl Hugo Etrich vývoji vlastních letadel dále věnovat, neboť mu byla tato činnost československými úřady zakázána. O tomto zákazu jsem však objevil zmínku pouze v archivu podniku Texlen, proto prosím tuto informaci brát za ne zcela ověřenou. Osobně se domnívám, že byla další činnost Huga Etricha v letectví utlumena zejména nově vzniklými problémy, které přímo souvisely s koncem první světové války a s tím spojeného nedostatkem surovin, kapitálu, ztrátě tradičních trhů, atd. Pro doplnění ještě uveďme, že se Igo Etrich k vývoji letadel později vrátil.

Po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie panovala v podnicích rodiny Etrichů velice špatná situace. Zde se naplno projevil veliký rozdíl mezi firmami, které byly označeny za válečně důležité podniky, a které byly přednostně zásobovány surovinami jako například přádelna rodiny Klugů. Továrny, které nevyráběly pro potřeby armády, byly totiž v obstarávání surovin odkázány pouze na schopnosti svých majitelů. Problémem však bylo i to, že naprostý nedostatek všeho panoval prakticky na celém evropském kontinentě. Bohužel se nepodařilo zjistit, zda se firma Etrich podílela na nakonec úspěšné iniciativě Ing. Františka Klugeho, který jak již bylo dříve zmíněno, obstaral dodávku surového lnu, který získal po složité obchodní transakci z Ruska přes Švédsko. Informace o tom se nenašly v archivu společnosti Texlen, ani v kronice Horního Starého Města. Firma trpěla naprostým nedostatkem surovin, takže ještě několik měsíců po skončení války nebyla vůbec znovuzahájena výroba. Stroje v přádelně se nakonec rozeběhly až v prosinci roku 1918.

Vznikem Československé republiky 28. října 1918 se také rozpadl jutařský kartel, který byl organizován v rámci celé tehdejší monarchie. Jutařské firmy z Čecha Moravy však již v roce 1920 založily novou organizaci, která měla zastupovat jejich zájmy s názvem Juta, s r. o., Praha. Tato organizace měla celkem sedm členů, většinou ze severovýchodních Čech. Mezi firmami zastoupených v této organizace byla také firma Jan Etrich, komanditní společnost, Trutnov.

V roce 1922 se velice vyostřila aktivita odborů, které nebyly spokojeny s celkovou situací, která byla po válce všeobecně špatná. Situace zašla tak daleko, že byl Igo Etrich stejného roku napaden davem a zmlácen. Igo Etrich se rozhodl uzavřít své továrny a přestěhoval se do Grünwaldu u Mnichova. V roce 1923 ho však požádaly zástupci dělníků, aby se vrátil zpět do Horního Starého Města a obnovil provoz ve svých závodech. Podmínkou bylo, že dělníci přistoupí na továrníkovy požadavky. Ego Etrich po splnění podmínek souhlasil a vrátil se zpět do Československa.

V roce 1929 zemřel Ignác Etrich starší ve věku 88 let. Po jeho úmrtí došlo k další modernizaci a rozšíření přádelny v Horním Starém Městě. Po jeho úmrtí byl jediným vlastníkem společnosti Hugo Etrich.

V roce 1929 se v souvislosti se světovou krizí začala projevovat také světová krize jutařské výroby, která v podstatě předznamenala další vývoj v celém sledovaném kraji. Krize, ve které mnoho lidí ztratilo své zaměstnání, měla také za následek radikalizaci tamního obyvatelstva. To postupně vedlo k pozdějšímu zániku první republiky v roce 1938. Snad pro doplnění ještě uveďme, že se firmě podařilo krizi překonat také díky vlastnoručně konstruovaným strojům, jejichž prodej prakticky financoval ztrátu z textilních závodů společnosti. Ještě před začátkem světové hospodářské krize si totiž Hugo Etrich uvědomoval, jak drahá lidská práce je. Snažil se proto konstruovat stroje, které vyžadovaly minimální lidskou obsluhu, ale umožňovaly maximální produkci.